Dakar - sen, kouzlo i dřina

S myšlenkou podívat se jak vypadá známá, vyhlášená a nejtěžší rallye na světě Paříž (a nebo kde se zrovna startuje) – Dakar jsem koketoval už dávno. Finanční nedostupnost celé akce mne však od uskutečnění tohoto cíle odrazovala. Proto, když mi Olda Bražina nabídl, abych se stal členem posádky jeho auta, neváhal jsem ani na okamžik. Olda v letošním ročníku nestartoval, ne snad proto, že by jej pořadatelé ke startu nepřizvali (jak bylo dáváno k dobru v některých médiích), ale proto, že po zranění z loňského ročníku se ještě necítil zcela zdráv a v srpnu, kdy byla uzávěrka přihlášek ještě nevěděl zda bude schopen následující ročník absolvovat. Prostě nechtěl zbytečně utrácet peníze za startovné. Do Dakaru, snu každého, kdo se staví na start nechtěl tento rok dojet jako závodník uprostřed startovního pole, ale jako divák, i když po trati závodu. A protože samotnému není radno vycházet ani do hor, natož do pouště, jako společníka na motorce přibral k sobě bývalého závodníka, účastníka několika Šestidenních, Petra Kotrlu. Jako další člen posádky byl vybrán Tomáš Vyvial, který už se podobné výpravy zúčastnil loni a má určité zkušenosti a nakonec já. My s Tomem máme za úkol doprovázet oba motocyklisty až tam kde to půjde, což jak se jeví je nejvzdálenější konec Maroka, kde se s naším autem dá dojet. Tím je cíl třetí Africké etapy, Smara. Pak se máme stejnou cestou vrátit zpět domů. Jako dopravní prostředek a neúnavný sluha po celou cestu nám má sloužit Oldův Fiat Dukáto. Má v něm udělánu malou kuchyňskou linku s plynovým vařičem a dřezem, lůžkovou úpravu a čtyři lidi se v něm pohodlně vyspí. Pro motorky je místo vzadu, ve speciální nástavbě Oldovy výroby. Pohodlně tam vejdou klasické závodní motorky. Ty upravené pro Dakar jsou mnohem objemnější a tak abychom je tam obě dostali museli jsme je částečně rozebrat. Odjezd jsme měli naplánován na pondělí 27. 12. společně s výpravou Karla Lopraise. Těm Olda zajišťuje po dobu kdy je Dukáto ještě schopno závod doprovázet určitý servis v podobě stravování, noclehů i poskytnutí nejnutnějšího zázemí. Za tyto služby mu potom oni v poušti dopravují náhradní díly na motorku, gumy a ostatní nezbytnosti. Tak tomu bylo i letošní ročník.

26. prosince 2004        Přípravy, nakládání a balení

Všichni čtyři se scházíme v garáži Oldovy firmy, kde stojí Dukáto i oba motocykly. Dáváme dohromady potraviny, kontrolujeme lhůty spotřeby (nechceme ve světě riskovat nějaké střevní potíže) a jedem nakoupit potraviny čerstvé. Když vidíme hromadu, kterou máme do auta naložit, marně uvažujeme, kde se vejdeme my. A to ještě Olda stále vytahuje hromady náhradních dílu na motorky, které rovněž povezeme. Vše završuje náhradními pneumatikami, které když se poskládají na sebe, jsou mi po krk. Než to všechno naložíme a nachystáme je večer, auto sedí u země a připomíná ze všeho nejvíc jezevčíka. Domů dorážím okolo osmé.

27. prosince 2004          Odjezd

V pět ráno vstávám, kontroluji foťák, beru nabíječky,baterky a poslední nezbytnosti a v šest mne již Olda nakládá před domem. Jedeme do Frenštátu pod Radhoštěm do dílen Karla Lopraise, odkud je v sedm hodin společný odjezd. Tam již je rušno, hraje cimbálovka, poslední přípitky a přání úspěchu a zdaru. Přesně v sedm zaburácejí motory obou kolosů a v sedm pět se Karel Loprais rozjíždí za mávání a fotografování ukrajuje první metry mnoha kilometrů, které obě Tatry i naše Dukáto ještě čekají. Abych byl objektivní jede s námi i třetí šestimístná Tatra 4 x 4 řízená bratrem Karla Lopraise, Milanem s dalšími kolegy a spolupracovníky. Ta na sobě nenese žádné reklamy, má na bílém podkladu umně vyvedenou siluetu Radhoště i s kostelíkem pod kterým se pasou ovečky. Hned a po pravdě se ujímá pro členy posádky téhle Tatry přezdívka „beránci“. Celý konvoj vyrazí směrem ku Praze. Malou zastávku na kávu máme na jedné z čerpacích stanic u Brna. Zde se setkáváme se Zdeňkem Halatou, který v Brně v zimě pracuje, přeje nám šťastnou cestu a již zase vyrážíme dál. Před jednou přijíždíme k Bránickému pivovaru, kde se k výpravě připojuje Pepík Kalina, navigátor závodní Tatry. Tam na nás čekají novináři, Karel s ostatními tam mají tiskovku, rozloučit se a popřát mnoho zdaru přišla i paní Dana Zátopková. Naše posádka Dukáta odjíždí dříve, abychom vyzvedli pasy s vízy a pak již vyrážíme směrem k Plzni. Tam příždíme mnohem dříve než tatrovky a jsme navigováni k jedné z restaurací, kde již opět čekají zástupy příznivců, novináři i kamery. Později přijíždějí i tatrovky, opět blýskání fotoaparátů, vrčení kamer i nezbytné rozhovory. Pak jsme zástupci Tatry v Plzni pozváni na společnou večeři. Později se odjíždíme ubytovat do hotelu nedaleko Plzně. Tam to již není takové oficiální, scházíme se u piva v restauraci a mám možnost se seznámit se všemi členy posádky. Nakonec se z toho vyklubal zajímavý večer plný příběhů a vyprávění.

28. prosince 2004         Cesta

Okolo sedmé odjíždíme. My s Dukátem se oddělujeme od zbytku výpravy a jedeme ještě do Plzně nakoupit nějaké potraviny (jako bychom jich vezli málo) a také jedeme vyhledat nějakou lékárnu. Oldu povážlivě začalo bolet v krku a má podezření na začínající angínu. Zřejmě se na tom podepsala i únava a stres z balení a příprav. Kupujeme nějaký spray, který si Olda ihned stříká do krku. Zdá se, že to zabírá, údajně se mu i ulevuje. Spray však používá často i v dalších dnech. Nemoc se však nakonec zahnat podařilo. Vyrážíme směrem k Německu a marně se snažíme dohnat zbytek výpravy. Tatrovky jedou podle tachografu a tak jako kamióny nesmí překročit stovku. Karel je na to opatrný a rychlost dodržuje. My přesto, že jsme naloženi jedeme místy i sto třicet. Dorazit zbytek výpravy se nám daří až na začátku Francie. Po jednom střídání si jde Karel Loprais lehnout k nám do Dukáta a já využívám volného místa v závodní tatře, šplhám do kabiny a usedám na sedadlo spolujezdce. Řídí Pepík Kalina. Vedle mne na tunelu motoru je vyvýšená třetí sedačka, na které sedí druhý řidič Petr Gilar. Ten je nespokojen se svým výhledem a všemožně se snaží za jízdy sedačku upravit. Nakonec vyřezává jeden díl spodního polstrování a po nasunutí celé výplně na sedačku je konečně se svým posazem spokojen. Motor auta si při stovce jen spokojeně přede. Jeho síla je cítit až při rozjezdu, kdy řidič přidá více plynu. To se mi záda boří do opěradla a hlava zaklání dozadu. V hučení motoru je cítit obrovská síla. Takřka po celou jízdu Francií hustě sněží, silnice klouže a sněžné pluhy a sypače mají co dělat. Vysoko nad zemí v kabině tatry se cítím bezpečně.

29. prosince 2004           Přejímky

Okolo šesté ráno přijíždíme nevyspaní, utahaní, ale spokojeni do Barcelony. Malé zpoždění ještě před ulehnutím způsobil drobný omyl v navigaci a až dotaz na recepci nás ujistil, že sice stojíme před hotelem Ibis, ale na úplně jiném konci města. Takže opět ke strojům a asi po půlhodině jízdy stojíme před tím správným hotelem. Ten se má až do prvního ledna stát dočasným domovem posádek tatrovek, a vlastně posledním kulturním ubytováním až do konce závodu. Naše čtyřčlenná skupina uléhá na lůžka v autě. Vstáváme okolo desíti. Tatrováci odjíždějí závodní i doprovodný vůz umýt. My vaříme snídani z nekonzervovaných potravin, které by mohly podlehnout zkáze, věnujeme se reorganizaci šatstva a potravin v autě a děláme nezbytný pořádek. Po návratu z myčky se obě auta blýskají, jako by právě sjela z výrobního pásu. Vše je podřízeno posledním přípravám obou vozů na technickou přejímku. Na tu odjíždíme okolo třetí v nejhustším provozu na druhý konec Barcelony. Karel Loprais jistou rukou vede náš malý konvoj hustým provozem. Obrovské tatrovky budí respekt i zájem ostatních řidičů kolem. Přes hustý provoz a časté zastávky přijíždíme s velkým náskokem do prostoru technických přejímek, které probíhají v jedné z hal Olympijského centra. Zmatek aut, motorek kamiónů i lidí nás nezaskočí a parkujeme těsně u haly ve které přejímky probíhají. Obě posádky čekají až padne pátá hodina, kdy mají vozy předvést k přejímkám. Samozřejmě okukujeme i fotografujeme všechny novinky na vozech i motocyklech letošního ročníku. Oldu nejvíc zajímají Yamahy s hydraulickým pohonem předního kola. Kdoví, jestli o něčem podobném nesní pro příští ročník.

Přesně v pět projíždějí obě tatrovky branou za kterou se přejímky odehrávají. Tam už nás z doprovodu nepouštějí a i když se s Tomem snažíme o nemožné, jsme pokaždé bdělými strážci vykázání do prostor pro diváky. I tady je nač koukat. Přejímky je možno pozorovat z ochozů tribun a výstava motocyklů, které v uplynulých ročnících závod vyhrály nám doslova bere dech.Uvnitř v prostoru přejímek se zatím nic neděje, i když se pomalu schyluje k dramatu. Okolo deváté vyjíždí doprovodný vůz z brány haly a zastavuje hned za ní. Marně však čekáme na druhou, ostrou tatru. Komisaři závodníkům pořádně brnkají na nervy a maličkosti, kterých si jindy nevšímali najednou vadí. Potíže jsou s ochrannými rámy, prověřují se certifikáty nových sedaček, chybějící boční síťky v oknech jsou tím nejmenším. Dají se hned na místě dokoupit a přimontovat. Nakonec zní verdikt komisařů následovně: „nechat auto na místě, zítra se bude pokračovat“. Posádky obou kamiónů nasedají sklesle do našeho Dukáta a okolo jedenácti odjíždíme k hotelu. Musím podotknout, že brnkání na nervy zažily i ostatní posádky kamiónů a kamazáky jsme viděli opravovat a svařovat před dílnou u nedaleké benzínové pumpy.

                            30. prosince 2004       Barcelona a uzavřené parkoviště

Ráno vstáváme už  v šest hodin a odjíždíme opět k přejímkám. Karel Loprais couvá zpět do haly a kamión nám mizí z dohledu za mohutnými vraty. Využívám chvil volna a fotím Barcelonu koupající se v ranním sluníčku. Už zhruba po čtyřiceti minutách nám Karel volal, že přejímku mají hotovou a odjíždějí do uzavřeného parkoviště. To je v nádherném prostředí paláců a výstavných budov. Opravdu odpovídající prostředí pro tak významnou událost. Opět v ranním sluníčku sousto pro fotografy. Nadšeně toho využívám. Objíždíme opět několik bloků, abychom kluky vyzvedli. Projíždíme spoustu ulic a hledáme místo k zaparkování. Nakonec zastavujeme na jediném volném místě, které se v okolí nabízí. Nevšimli jsme si, že je to zrovna před policejní stanicí. To už k nám míří starší policista s tím, že parkování je zde zakázáno a nekompromisně nás vykazuje pryč. Tomáš zkouší solidaritu Barcelonských policistů, ukazuje svůj služební průkaz a vysvětluje, že je český kolega. Po slibu, že do hodiny odjedeme mává rukou a odchází pryč. Obcházíme uzavřené parkoviště, fotíme auta i motorky. Zanedlouho se setkáváme s našimi závodníky, kteří najednou opěšalí, bez svých monster, vypadají nějak bezradně. Komentují průběh dnešní přejímky. Komisaři jim opravdu zabrnkali na nervy. Nakonec to co byl včera neřešitelný problém se dnes po velkém diplomatickém umění, jenž předvedl Pepík Kalina vyřešilo takřka lehce. Skutečnost, že pořadatelé se letos hodně šťourali především v kamiónech a to především v bezpečnostních prvcích napovídá, že boj především v této kategorii se přiostřuje, špička startovního pole se vyrovnává, úspěch zde nebude žádnou selankou a bojovat se bude nekompromisně od startu až do cíle každého měřeného úseku. To je jasné i posádce Karla Lopraise a tomu podřizuje celou strategii letošního závodu. Jakékoliv zdržení a ztráta každé minuty opravou v měřeném úseku znamená vyřazení z čela soutěže. Proto sázejí na strategii alpského stylu. To znamená, že jedou nalehko, jen s nejnutnějším vybavením. Vše ostatní potřebné jim veze doprovodná Tatra Bedřicha Sklenovského a Martina Kahánka. Sázejí na důkladnou údržbu a kontrolu v cíli etap. Hlavně, že přejímky máme za sebou. Ještě se společně fotografujeme, nasedáme do Dukáta, máváme policistovi a odjíždíme. Auto najednou jako by se vznášelo. Zřejmě je to tím, že už nemusíme vézt ty balvany, které klukům spadly ze srdce. Něco po dvanácté jsme zpět u hotelu. Závodníci si užívají posledního klidného odpočinku. My z Dukáta se věnujeme osobní hygieně, kterou jsme v posledních dnech dost zanedbávali, vaříme oběd (samozřejmě ve Španělsku španělské ptáčky, které Olda veze ještě z domova), lenošíme a vyhříváme se na sluníčku. Je to úleva po včerejším večerním chladu, kterým jsme trpěli při čekání na přejímkách. Vychutnáváme klid před bouří. Zítřejším prologem vše vypukne. Večer ještě odvážíme Pepíka Kalinu jako tlumočníka a Bedřich Sklenovského na rozpravu pro posádky doprovodných vozů. Tam se dozvídají, že doprovodné vozy nesmí na trať speciálních testů. Asistenci můžou poskytovat pouze v místech, kde trať vede po veřejných komunikacích. Zvlášť se zdůrazňuje bezpečnost a dodržování povolených rychlostí. Vracíme se noční Barcelonou a u hotelu jsme okolo jedenácté. Ihned se ukládáme k spánku. Samozřejmě, že k rychlému navození spánku napomáhá kromě únavy i panák slivovice.

31. prosince 2004        Prolog a Silvestr

Silvestrovský den nám začíná budíčkem už před sedmou. Tentokrát vezeme k rozpravě pro změnu závodníky. Ti se dozvídají podobné jako posádky doprovodných aut. Dodržování bezpečnosti, dodržování nejvyšších povolených rychlostí, například v obcích 40 km/hod., kamióny mají nejvyšší povolenou rychlost 150 km/hod. Vše bude hlídáno a kontrolováno satelitem. Okolo desáté jsme zpět u hotelu, vysazujeme závodníky a vyrážíme hledat obec Castelldefels, kde se jede prolog letošní rallye. Obec toho jména nacházíme celkem snadno. Jde o rekreační předměstí Barcelony, jehož široké, písečné pláže jsou dějištěm letošního prologu. Trať je natažena v délce asi dvou kilometrů tam, pak je otáčka a jede se nazpátek. Samozřejmě je zpestřena vybagrovanými kopci, muldami a mírnými zatáčkami. Zájem diváků o tuto akci je obrovský a tak úkol zaparkovat v úzkých uličkách je takřka neřešitelný. Využíváme postrkování a popojíždění k rychlé snídani. Nakonec se Oldovi daří najít kousek místa nedaleko startu a cíle prologu, ještě odsunujeme zaparkovaný motocykl a už úspěšně stojíme. Tolik lidí pohromadě jsem snad v životě neviděl. Je zřejmé, že zájem Španělů o tuto akci je obrovský a najít kousek místa odkud by alespoň něco z dění na trati bylo vidět a natož fotografovat je úkol nadlidský. Chvíli stojíme v hustém kordónu diváků lemujících trať, dokonce i něco málo fotím. Pak se Oldovi daří najít místo na střeše nedaleké budovy a všichni se přesunujeme tam. Odtud fandíme našemu jedinému zástupci v kategorii motocyklů, Ivo Kaštanovi. Nutno poznamenat, že nás jeho výkon moc nenadchl, několik pádů a nohy na zemi nesvědčily příliš o jeho jezdeckém umění. Dalo by se to přehlédnout, kdyby jeho účast na letošním Dakaru nepředcházela bombastická reklama a prognózy umístění do desátého místa, kterými zaplňoval česká média.  Pro objektivnost je nutno poznamenat, že ani výsledek našich tatrováků v prologu nepřesvědčil. Jak nám později Olda, zkušený dakarský harcovník vysvětloval, prolog je jen divadlo pro diváky, na kterém se nedá nic získat, ale všechno ztratit. Trpkou zkušenost podporující toto rčení prožil italský závodník známý i z našich tratí Giovanni Salla, kterého zradil motocykl v poslední zatáčce (patrně porucha převodovky, protože motor běžel a řetěz byl také v pořádku). Motocykl v hlubokém písku tlačil, přes poslední pískovou vlnu jej doslova přetáhl a kdyby mu nepřispěchali na pomoc kolegové z jeho týmu startující za ním, asi by závod hned v úvodní etapě musel vzdát. Ve třech motocykl zdárně protlačili cílem prologu a pak zřejmě i do cíle etapy v Barceloně, kde se jej podařilo opravit, protože v současné době kdy píšu tyto řádky je po deváté etapě na devátém místě. Ze střechy obdivujeme jezdecké umění předních jezdců v kategorii automobilů a samozřejmě fandíme i posádkám našich kamiónů. Po tomto velkolepém divadle se v hustém provozu přesunujeme zpět do Barcelony před naši známou policejní stanici, abychom vyzvedli posádky obou tatrovek a i s nimi se vracíme zpět k hotelu. To už je večer a vše spěje k oslavě posledního večera roku a přivítání roku nového. Silvestrovskou oslavu připravujeme u našeho Dukáta přímo na parkovišti před hotelem. Tady se přesně potvrzuje, že nezáleží kde se oslava koná, ale s kým. Jako nedostižní vyprávěči se prezentují Pepík Kalina a Béďa Sklenovsky. Oba se trumfují historkami a zážitky z uplynulých ročníků i zážitky z prodeje Tater v Africe a na Blízkém východě. Své k dobru přidávají i Karel Loprais a Péťa Gilar, své zkušenosti přidává i Olda a nezůstává o nic pozadu. Škoda, že se to vše nedá zaznamenat, byla by z toho objemná poutavá kniha. Od kol se prášilo po celý večer a protože od prachu bylo v hrdlech sucho, zapíjelo se to domácí slivovicí, španělským vínem a o půlnoci nezbytným šampusem, každý podle své chuti. Na stole bylo vše, co kdo donesl od oliv přes salát z mořských potvor, domácího uzeného až po dort Marlenku, kterého přivezl Tomáš dvě krabice. Musím podotknout, že lepší závodnickou oslavu Silvestra jsem ještě nezažil. Před druhou jsme už spali, ráno nás čekal dlouhý přesun do Granady.

1. ledna 2005      Směr Granada

Vstříc prvému dni novému roku vstáváme okolo osmé. Vaříme nezbytné ranní kafe a dojídáme zbytky z včerejší hostiny. Postupně se odcházíme do hotelu všichni vykoupat, aniž tušíme (něco snad Olda), že je to naše poslední marnotratně utracená voda. Poprvé mne po silvestru nebolí hlava. I když se v průběhu večera něco vypilo, nebylo toho tolik, aby to mohlo zanechat následky. Vaříme ještě polévku a mezitím se loučíme s „beránky“, kteří už odjíždějí. V jedenáct odjíždíme i my. Vezeme závodníky i doprovoďáky do uzavřeného parkoviště. Něco před dvanáctou je před policejní stanicí vysazujeme. Konečně opouštíme Barcelonu, v jejímž hustém provozu už se pomalu začínáme orientovat a vyrážíme směrem ke Granadě, podle rozpisu asi 900 kilometrů. S posádkami obou vozů jsme domluveni, že na čerpací stanici zhruba na stém kilometru z Barcelony zastavíme a uvaříme pořádný oběd. Jenže chyba lávky, nemáme „noty“, tak říkají závodníci intineráři, ve kterém mají zaznamenán přesný popis cesty i se vzdálenostmi a směry, kde mají na křižovatkách odbočit. Jedeme sice směrem na Granadu, jenže po dálnici, která se s tou pravou sbíhá až po osmdesáti kilometrech. Nejedná se o nic tragického, akorát nám nepasují ujeté kilometry a tak později tu pravou pumpu, místo našeho setkání, beznadějně projíždíme. Nic se neděje zastavíme na další, jenže ta je až po zhruba čtyřiceti kilometrech. Odbočujeme a Olda volá Karlovi. Ten operativně mění místo oběda u naší pumpy. Vybalujeme věci a chystáme se vařit. Já krájím cibuli, rajčata, papriky i olivy na salát, Olda vaří. Podobně jako lidojedi, polévku z pytlíku a k tomu rizoto se zbytky španělských ptáčků a vepřovky na cibulce. Zjišťujeme, že nám dochází pitná voda a tak s Tomem jdeme nějakou vyprosit do restaurace. Zkoušíme to na záchodě, jenže tam se nám voda býti pitnou nezdá, když u ní visí cedulka se zákazem mytí dokonce i nohou. Jdeme proto do baru, který je současně i výdejnou jídel a zkoušíme to tam. Starší paní, zřejmě šéfová, něco hudruje, ale když odejde, mladík v kuchařské čepici popadne náš desetilitrový kanystr a plní jej. Srdečně děkujeme nějakým ze západních jazyků, který nás zrovna napadne a prcháme pryč. Mezi tím přijela doprovodná Tatra Bédě Sklenovského a kluci už jedí. Dlouho čekáme na Karla, mezi tím po dálnici sviští jen závodní auta. Některá zajíždějí i na naše parkoviště a berou zavděk obědem v místní restauraci. To už přijíždí i závodní Tatra. Karel, jako správný kovboj, jede nejdříve nakrmit svého koně a tankuje. Až potom zajíždí na místo, které mu držíme. Chce se mi napsat, že pak už chlapi usedají k obědu, jenže není na co a tak u jídla postávají a jako stůl jim slouží přední nárazník jejich vozu, který má tu pravou výšku stolu v bufetu. Jídlo zapijí hltem piva, utřou „huby“ a už šplhají do výšky svých sedadel. Zaburácejí motory a oba vozy nám mizí v dálce. Zůstáváme na parkovišti najednou nějací osiřelí a opuštěni. Jsou asi tři odpoledne. Rychle uklízíme, myjeme nádobí a vyrážíme na dlouhou cestu do Granady. Občas nás předjede závodní auto, pak už jen závodní kamióny a nakonec jedeme sami. Už potmě tankujeme, je tam i Tomeček se svou Tatrou, ale brzo nám ujíždí. Oni když už jsou v závodě na dálnicích na tu rychlost tak nehledí a náš naložený jezevčík nestačí. Okolo půlnoci sjíždíme z dálnice do Granady a protože nemáme „noty“, jsme beznadějně v pr… Voláme Karlovi a ten nám dává směr na Sieru Nevadu. Za chvíli nám volá Petr Gilar a udává Oldovi souřadnice podle GPS. Zapisuji je do notýsku a Olda je pak ťuká do své GPS. Jedeme podle šipky a vše se zdá být v pohodě. Směr na Sieru Nevadu máme, šipka ukazuje, že jedeme správně, jsme klidní. Za chvíli opouštíme město a stoupáme do hor. Jedna serpentina, druhá, padesátá, na GPS už máme nadmořskou výšku 1800 metrů a šipka stále ukazuje, že jedeme správně. Už i největší optimisti z naší posádky pochybují a Olda zastavuje. Opatrně volá Karlovi (nechce ze sebe udělat blbce): „Ty Karle, je to parkoviště ve městě a nebo někde mimo, trochu v horách? … Aha ve městě. Tak dík.“ Dumáme, kde se stala chyba, uvažujeme že i ta technika nestojí za nic, pak Olda znovu kontroluje souřadnice, které zadal a zjišťuje, že ve tmě místo dvojky napsal trojku a vše je jasné. Otáčíme, sjíždíme z hor a za chvíli objevujeme hned u dálnice po které jsme projeli obrovské parkoviště osvětlené spoustou světel a plné aut a lidí. Smůla byla v tom, že ve směru, kterým jsme předtím projeli nebylo nic vidět, vše bylo schováno pod úrovní dálnice. Sjíždíme a jsme doma. Parkujeme na rozšířeném chodníku a hned jdeme spát. Jsou dvě.

2. ledna 2005        Granada - Rabat

Asi o půl osmé nás budí hluk motorek, které nám hrkají hned za hlavou. Chystáme se vařit kafe, ale Olda jenž byl zjistit situaci dává povel k odjezdu. Míříme na měřený test vzdálený zhruba šest kilometrů. Proplétáme se davem lidí, skutrů i závodních motorek se startovními čísly. Všichni míří na test. Úspěšně a čirou náhodou parkujeme na chodníku nedaleko plotu vojenského prostoru. Za plotem se to vše odehrává. Trať zkoušky se točí na takřka rovné louce, na níž je rýpadlem strhnut travnatý podklad. Zatáčky a rovinky vytvořené rýpadlem značí trať. Přesto, že jsme blízko, není to tak blízko, abych mohl fotografovat. Jdeme proto kolem plotu ještě zhruba kilometr. Je tam zatáčka, která se přibližuje plotu asi na padesát metrů. Všude je spousta lidí. Celý plot v délce asi tří kilometrů je obsypán diváky a další stojí na vyvýšené silnici. Neumím odhadovat počty diváků, ale když napíšu padesát až sto tisíc, nebudu asi daleko od pravdy. Daří se nám probojovat až k plotu, přesto jsou podmínky pro fotografování otřesné. Slunce přímo naproti, plot vysoký a díry v plotě tak tak na objektiv. A to ještě lidi strkají a děti třepou pletivem. Půlka startovního pole motorek už je pryč, naštěstí ta slabší, startovalo se podle výsledků v opačném pořadí. Úchvatný je průjezd automobilů. Vysoké gejzíry prachu a dravost se kterou projíždějí zatáčky se mi líbí. Bohužel asi jen prvních dvacet účastníků. Ti startují po dvou minutách, takže zvířený prach má čas sednout. Další už startují po 30 sekundách a vidět je pouze oblak prachu ze kterého občas vykoukne zadek nebo předek projíždějícího vozu. Kdyby zde měl rozhodovat sbor rozhodčích, kteří pro prach zastavili závěrečný motokros v Polsku, asi by Dakar skončil. Zde se závodí na plné pecky dál. Obdivuji a fotím alespoň okolí, nemyslím tím jen sličné divačky, ale i zasněžené vrcholky Siery Nevady, které se na modrém pozadí čisté oblohy nádherně vyjímají. Trochu zklamáni se vracíme k Dukátu, že pojedeme dál. Máme před sebou cestu přes průplav a pak ještě tři sta kilometrů do Rabatu. Jsme však beznadějně zablokováni. Průjezd kamiónů již sledujeme od auta. Práší se stejně, avšak auta jsou vyšší a tak jsou alespoň trochu vidět. Fotím naši Tatru, ale i Kamazy a Dafy. Opravdu, podle slov Oldy, diváky tady zajímají především motorky a auta a tak houfně odcházejí. Tím se uvolňuje cesta i nám a tak pomalu v hustém proudu aut odjíždíme. Na výpadovce u nejbližší pumpy zastavujeme. Tankujeme, myjeme zaprášená okna a pokoušíme se ještě před přeplutím do Afriky doplnit vodu. Zkouším to opět v restauraci. Číšník brblá, ale kanystr plní. Když jdu potřetí, koulí jen očima. Jeho náladu rázem zlepšuje plechovka Radegastu, kterou mu za to dávám. Zásoby pitné vody máme na doraz. Jedeme dolů k moři směrem na Motril, Malagu a přístav Algeciras. Po celou cestu neujdou oku zkušeného motocyklisty drážky vyjeté v kopcích a na hřebenech vršků okolo dálnice. Občas vidíme partu kluků na šlapačkách i motokrosové tratě na kterých se někdo prohání. A to je druhého ledna. Pro motorkářský sport podmínky ideální. Do přístavu vjíždíme okolo půl šesté, když jsme předtím na pumpě zakoupili zpáteční lístky na loď a v nákupním středisku chleba a pečivo. Účastníci Dakaru se startovními čísly jsou shromažďováni do jednoho obrovského prostoru, hromadně potom pojedou na loď. My bez čísla hledáme prostor pro nájezd na svou loď, nakonec se v tom blázinci, který v přístavu panuje orientujeme, nacházíme tu správnou řadu a tak do hodinky jsme i my se svým „jezevčíkem“ na lodi. Olda s Péťou ihned uléhají k spánku. My s Tomem bloumáme po lodi a pozorujeme Maročany, kteří zřejmě jezdí za prací a teď se vracejí domů. Z omylu, že hned pojedeme nás vyvádí stále otevřená nájezdová vrata. Na palubě fouká studený vítr, přesto pozorujeme naloďování Dakaristů. Jejich loď odplouvá a do naší stále najíždějí další kamióny. Nakonec se zavírají i naše vrata a my pomalu odplouváme. Plavba do Tangeru trvá něco přes dvě hodiny, pak nekonečné vyloďování a pak po jedenácté i my úspěšně sjíždíme z lodi na africkou půdu. Formality se vstupem trvají další hodinu a zdá se, že máme vše. Přesto po nás hlídka na bráně ve výjezdu chce ještě další jakýsi zelený papír o jehož nutnosti vlastnictví nemáme ani potuchy. Hlídku ukecáváme a opouštíme přístav. Později zjišťujeme, že ten zelený papír, který jsme měli vyplnit při vstupu je pro automobil v Maroku nezbytný a je důležitější, než technický průkaz. Každá hlídka na cestách jej po nás chce a pokaždé se zdržujeme výmluvami. Při opouštění Maroka na cestě domů nás jeho absence stojí 20 euro, kterými jsme museli přivřít oči výstupnímu úředníkovi. Prozatím nám papír nechybí a jedeme vstříc africkému dobrodružství. Prodíráme se po dálnici směrem na Rabat mlhou tak hustou, že se mam sráží na předním okně a stěrače mávají bez ustání. Občas z mlhy vyjedeme a to nám na cestu posvítí hvězdy jako démanty, za chvíli už jsme opět jako v pytli s očima jako tenisáky, abychom do něčeho nenarazili. V Rabatu jsme před čtvrtou, do bivaku nás nepouštějí, ten hlídají v hustém rozestupu vojáci a tak parkujeme v řídkém lesíku mne neznámých stromů hned vedle. Okamžitě usínáme.

 3. ledna 2005        Rabat - Agadir

Budím se v ranním šeru před sedmou a ani mne nepřekvapuje, že už opět slyším vrčení motocyklů ukrajujících první kilometry dnešní etapy. Ta vede do Agadiru, konečně už s prvním delším měřeným testem. Je dlouhý 123 kilometrů a vede převážně po pistách s ubitým tvrdým a nebo šotolinovým povrchem. Ten si chtějí Olda s Petrem projet na motorkách, aby stroje vyzkoušeli a případně ještě doladili nedostatky, než je definitivně opustíme. Ještě za šera vybalujeme věci ze zadní nástavby ( a těch je ) a vytahujeme motorky. Šroubujeme nazpátek všechno, co jsme doma rozmontovali, Péťa se dlouho trápí s ochranným hliníkovým plechem, který chrání motor před nárazy zespodu. Šrouby, které předtím normálně vyšrouboval, nejdou nasadit do závitů. Už podléhá beznaději, ale nakonec se vše daří a šrouby dotahuje. Kontroluje se olej, tlak v pneumatikách a pak, když na závěr chceme už jen dolít benzín, zjišťujeme, že jsme žádný nekoupili. Olda má skoro prázdno, Péťa má půl hlavní nádrže. Z té přeléváme Oldovi. Spoléháme na to, že ve městě nějaká čerpací stanice bude. Mezi tím, co my pracujeme na motorkách, Tomáš vaří čaj, kafe a párky. Při práci snídáme a do všeho nám kape hustá mlha, která se sráží na listech stromů nad námi. Jsme z toho už celkem řádně mokří. Kluci se oblékají do jezdeckého a mezi tím Tomáš odbíhá do bivaku za Pepíkem Kalinou, aby si nechal poradit, kde máme jet. Vrací se nejen s radami, ale i s pořádnou mapou z některého z minulých Dakarů. Konečně máme nějakou představu, kde vůbec pojedeme. Olda mezi nás rozděluje finanční hotovost pro případ krádeže, přepadení či nějaké jiné katastrofy. Pak kluci startují a mizí nám v mlze. Jsme sami. Rychle uklízíme všechno nářadí a vybalené věci, zavíráme zadní boudu, nasedáme a odjíždíme za nimi. I když jedeme v mlze, jde nám to celkem snadno. Na každé křižovatce stojí policisté, kteří nám ukazují směr. Sotva se na dálnici trochu rozjedeme, vynoří se nám z mlhy oba naši motorkáři. Nemají benzín. Rozjíždíme se znovu a pátráme po nějaké pumpě. Zhruba po dvaceti kilometrech narážíme na první a hned u ní zastavujeme. Tankuji do kanystru a v tom slyším bublání čtyřtaktu. Je to dobré, jeden druhého dotlačil a tak se nemusíme vracet. Kluci tankují motorky do plna a my tankujeme auto. Teď už nám mizí definitivně. Jezevčík, kterému se odlehčilo jede svižněji. Objíždíme s Tomem po dálnicích Casablancu a odbočujeme doleva směrem na Khouribgu.  Za městem asi po 40 km protínáme trať speciálu. Zastavujeme a chvíli fotím. Jsme asi tak v půlce kategorie automobilů. Volá nám Olda a zjišťuje, kde jsme. Domlouváme sraz asi pět kilometrů před Marakeší. Učím se vládat GPS. Ten nám velí, kde máme jet. Odbočujeme z hlavní cesty doprava a jedeme úzkou pistou směrem na Marakeš. Ta je sice asfaltová, ale široká tak na jeden automobil. Tomáš, zvyklý z loňska jede stodvacítkou. Zprvu mne mrazí, ale pak si zvykám. Horší je, když někoho potkáváme. Místní řidiči jsou solidární a včas uhýbají. Máváme jim a na pozdrav troubíme. Dostáváme se na spojovačku závodu a společně se závodníky dojíždíme do Marakeše. Na předměstí se otáčíme a hledáme vhodné místo pro setkání s Oldou a Petrem. Potkáváme je v protisměru, jako bychom si setkání načasovali. Je asi 16 hodin. Kluci dělají údržbu na motorkách, přitom večeříme uzené a chleba. Nakládáme něco po osmnácté. Už za tmy projíždíme Marakeší. Je tu dopravní mumraj, jaký jsme v životě neviděl. Čtyři pruhy tam, čtyři sem, na křižovatkách světla, ty však nikdo nerespektuje. Mezi auty lidé na kolech, vozíky tažené osly a mezi tím vším se umně proplétají kaskadéři na mopedech barvy rzi, výrobou snad z první světové. Vypadá to legračně, protože jsou oblečeni podle místního zvyku v černých nebo hnědých hábitech a na hlavách mají místo helmy špičaté kapuce. Občas za někým vlaje zbytek šály ze které mají na hlavě turban. Tomáš ten stav nazval řízeným chaosem a poznamenal, že červená je zde jen krvavě zelená. Asi hodinu trvá, než se vymotáme z města. Pak jdou Olda s Petrem spát a my s Tomem pokračujeme ve směru na Agadir. Řídí Tomáš. Jedeme pořád po trati závodu. Přejíždíme úzkými cestami hory. Jede se špatně, co chvíli dojíždíme plně naložená nákladní auty a i když řidiči uhýbají a signalizují možnost předjetí, hodně to zdržuje. Konečně dojíždíme do Agadiru, vyptáváme se policisty na cestu, po dlouhé době se opět potkáváme s „beránky“. Konečně společně nacházíme staré letiště ve kterém je bivak. Parkujeme před branou. Olda s Petrem se jdou podívat dovnitř, my s Tomem chystáme spaní a kolem druhé usínáme.

4. ledna 2005        Agadir - Smara

Je mi trapné se pořád opakovat, že už potřetí za sebou mne opět budily motorky, ale je to tak. On ten Dakar jako závod, pro diváka, nebo už pro kohokoliv, není příznivý. Vzdálenosti pro přemisťování jsou strašné a pokud chcete závod stíhat a dorazit každý den do bivaku pro následující etapu, jedete a jen jedete. Stát někde na zajímavém místě a sledovat průjezd celého startovního pole znamená, že do bivaku dorazíte pozdě v noci a pokud to stejné chcete opakovat další den, nesmíte spát a nebo jen tak dvě hodinky. A to jsme prozatím jeli skoro po evropských cestách, s naším jezevčíkem to ani jinam nešlo a k písku a poušti jsme prozatím ani nepřičichli. My jsme byli zainteresováni pro spolupráci s Lopraisovým týmem a tudíž jsme se pohybovali spíš na konci startovního pole s kamióny a tím jsme motorky skoro vypouštěli. Z výše uvedeného vyplývá, že kdo chce vidět závod jako celek, sledovat nejzajímavější místa tratě a průjezdy nejlepších závodníků těmito místy, ať se v klidu s pivkem v ruce usadí každý večer do křesla a zapne si Eurosport. Uvidí neskonale víc, než jsme viděli my. Kdo chce ale vidět a zažít atmosféru, která všude okolo závodu panuje, kdo chce alespoň z pěti procent zažít to co prožívají novodobí bohatýři, kteří se stavějí na start tohoto nejtěžšího závodu na světě, ať se vykašle na televizi a jede se podívat. Po návratu mu budou připadat skandální a urážející slova, kterými komentovaly některé sdělovací prostředky tragická úmrtí, která letošní Dakar i ty minulé provázela. Prostě kdo tam nebyl a nezkusil, ať je raději zticha. Hluboce smekám a skláním se před každým, kdo proťal cílovou pásku v hlavním městě Senegalu, Dakaru, ať už třeba na posledním místě.

Trošku jsem odbočil. Opět mne budí motorky. Ostatní ještě spí. Hrabu se z předního sedadla, které na mne vyšlo pro tuto noc, beru foťák a jdu k bráně letiště, za kterou je bivak. Startuje konec startovního pole motorek. Je však ještě šero a tak aparát nechávám v pouzdře. Čekám, že vyfotím přední účastníky kategorie automobilů. Doufám, že už bude více světla a z fotek něco bude. Prozatím sleduji ruch před bránou. Je tam dost evropských diváků podobných jako my, ale i domorodci v legračních černých turbanech. Nejlegračnější mne i celému okolí připadá taxikář, který přiváží movitější závodníky z hotelu ve městě. Vždy se chce bránou ze které se startuje dostat dovnitř do bivaku. Vždy, když se o to pokouší, se urostlejší důstojník, který tam má službu rozčílí, plácá si na čelo, gestikuluje a posílá jej pryč. Když se to opakuje asi po páté, smějí se taxikářově nechápavosti už všichni, kteří to zajímavé divadlo pozorují. Mezi tím už startují automobily. Trochu fotím, ale světla je pořád málo. Vracím se proto zpět k našemu autu. Zde již panuje horečná činnost. Obě motorky jsou venku, taky všechny náhradní díly. Olda s Petrem nás dnes definitivně opustí. Nebudeme je doprovázet do cíle dnešní etapy Smary, ale za Tan Tanem pojedeme rovně po hlavní silnici okolo moře a vysadíme je v Laayoune. Tuto změnu plánu zapříčinila skutečnost, že v další etapě ze Smary do Zouératu se projíždí minovým polem, ve kterém je jen pro potřeby závodu odminován úzký průjezd. Tím projedou jen vozy a motocykly se startovními čísly. Ta kluci nemají a tak musí volit tuto variantu. Prozatím se pracuje a chystají motorky. Balí a umisťují různé náhradní díly na ta nejnemožnější místa na motocyklech. Balíme i náhradní díly, které se povezou v Tatře. Zvlášť pečlivě musí být zabaleny náhradní pneumatiky. Omotávám je do průhledné folie, která se používá pro balení potravin. Na korbě náklaďáku se práší a prach ve spojení s kluzkou hmotou, která se používá pro mazání „mjůsů“ vytvoří brusnou pastu. Zkrátka všeobecná mobilizace. Mezi tím, při práci snídáme to co nám Tomáš nachystal. Posnídat přišel i Karel Loprais, kafem nepohrdl ani Pepík Kalina, který zašel pomoci Oldovi vybrat nejlepší trasu. Později odbíhám, abych vyfotil kluky v tatrovce po startu. To už k nám přijíždí i doprovodná Tatra Béďě Sklenovského. Urychleně nakládáme připravené pneumatiky i náhradní díly a už opět motor hučí a kolos vyráží na cestu. Nakládáme motorky, jednu dozadu do boudy, druhou do obytného prostoru a o půl jedenácté opouštíme Agadir i my. Jedeme stále k jihu a zeleně rapidně ubývá. Za Tiznitem se dostáváme do kopců a zdoláváme nejzápadnější výběžky Anti Atlasu. Propracováváme se kolonou doprovodných vozů stále kupředu a jde nám to skvěle. Nejsme totiž vázáni přísným dodržováním čtyřicítky v obcích, jako vozy se startovními čísly a policisté na křižovatkách nám mávají seč jim síly stačí. Brzo dojíždíme Tatru Bédě Sklenovského a pak již jedeme s nimi. Po chvíli nám vadí jejich čtyřicítky a tak opouštíme i je. Trošku ukolébání máváním policistů jedeme kam nám ukazují a v Guelminu sjíždíme ze správné trasy. Odbočujeme doleva a jedeme spolu se závodními vozy na start speciálu. Záhy svou chybu napravujeme, otáčíme a vracíme se na silnici do Tan – tanu, po které pokračují všechny ostatní doprovodné vozy. Za městem střídáme a za volant usedám já. Zdá se, že s městem, z něhož právě odjíždíme, opouštíme i poslední zbytky zeleně. Zde již vládne neúprosně poušť a i na dopravních značkách „pozor dobytek“ již není vyobrazena kráva, ale velbloud. Záhy již vidím menší stádo nedaleko silnice. Ta se dost zúžila, přesto uháníme až stodvacítkou. Chceme vzdálenost zhruba čtyř set kilometrů urazit ještě do setmění. Za Tan – tanem odbočuje oficiální trať Dakaru vlevo do Smary. My jedeme rovně a záhy sjíždíme k pobřeží Atlantiku a podél pobřeží opět stále k jihu. Skutečnost, že jsme opustili oficiální trať má jednu nevýhodu. Policisté už nám nemávají, ale většinou nás zastavují. Vždy musíme složitě vysvětlovat, co tu děláme a kam jedeme. Jsou slušní a korektní, pokaždé nám nabízejí alespoň čtyři jazyky ke komunikaci, my však neochvějně vytrváváme u své češtiny. Ne, že bychom nechtěli, ale prostě nic jiného neumíme. Trošku nás zachraňuje Olda se svou italštinou, avšak policisté nás přesto propouštějí zklamáni, že si nepokecali. Stále jedeme kolem pobřeží, pozorujeme nomádská obydlí z kamení a kůží, pěnu a mlhu z vln tříštících se o skály a občas vraky ztroskotaných lodí, rezivějící na pobřeží. Olda je nervózní, už je jasné, že do Laayoune, cíle dnešní etapy se za světla dorazit nepodaří, navíc když přesto, že po rozbité pistě uháním stovkou, předjíždí nás náklaďák na jehož korbě líně přežvykuje velbloud, nevydrží to a ujímá se řízení. Ať dělá, co dělá, do Laayoune vjíždíme těsně před sedmou. U pumpy na výpadovce z města zastavuje.

Nasazujeme čelovky, co jiného nám zbývá, když vidět není na krok a vytahujeme motorky. Opět všechno vybalujeme a znovu kontrolujeme. Tomáš se opět chápe vařečky a připravuje poslední teplé jídlo. Kluci balí batohy, nezbytné láhve s vodou, nějaké jídlo, které jim ještě do batohů vejde. Jako chránič páteře si každý připevňuje na chránič hrudníku tyčku loveckého salámu. Od teď budou mít k dispozici jen to co si povezou sebou. Ať už se to týká potravin, náhradních dílů, nářadí i vody. V rychlosti řešíme připojení nabíječky baterií na elektrický okruh Oldova motocyklu. Zdá se, že máme vše hotovo, když mi Olda dává nelehký úkol. Hliníkové lůžko, ve kterém je pružně uložen přístroj GPS nepasuje na ten Oldův. Urychleně musím tento problém vyřešit. Nakonec ohýbám a přihýbám to původní měním uchycení šroubů, pak ještě pár drobných úprav a přístroj sedí lépe než originální. Vše je již nabaleno a přichystáno. Kluci odjíždějí natankovat a my servírujeme večeři. Už i na nás doléhá stesk z brzkého osamění. Poslední společná večeře, poslední rady na zpáteční cestu, stisky rukou a již nám mizí koncová světla motocyklů ve tmě. Jsme s Tomem nadobro sami a opuštěni. Olda spěchal. Chtějí ještě dnes v noci dojet podél pobřeží na Marocké hranice, což je zhruba pět set kilometrů. Urychleně házíme všechny roztahané věci do auta a mizíme. Nechceme zavdat příčinu k nějakému přepadení, nebo okradení. Jedeme zpět odkud jsme přijeli, cesta je dobrá, provoz skoro žádný a řidiči náklaďáků, které dojíždíme solidní. Pokaždé, když někoho dojedeme signalizují směrovými světly zda můžeme předjet a nebo je na cestě nějaké nebezpečí. Před druhou přijíždíme do nového letoviska nedaleko Tan – tanu. Parkujeme přímo na molu v houfu dalších obytných vozů a za šplouchání vln unavení usínáme.

5. ledna 2005        Cesta zpět

Budím se tradičně dříve, startuji a popojíždím dál od lidí. Mám v úmyslu se konečně vykoupat, když jsem tak naposled činil v hotelu v Barceloně, ať už je voda v moři jakkoli studená. A to opravdu je. Pokouším se i mydlit, avšak mýdlo se nechytá. Přesto se cítím jako znovu zrozený. To už je vzhůru i Tomáš. Toho však studená voda od koupele odradila. Vařím snídani. Kafe, míchaná vajíčka a pak ještě chleb s máslem a medem. Fotím pobřeží, vlny i našeho jezevčíka. Pokoušíme se o pořádek, avšak moc se nedaří. Rezignovaně máváme rukou a startujeme. Je půl desáté. V poušti za Tan – tanem nás zastihuje písečná bouře. Je to podobné jako u nás v zimě, akorát místo sněhu zafoukává silnici písek. Občas nevidíme na krok, avšak jedeme stále. Krajina má v písečné mlze ponurý ráz. Za Guelminem, jako mávnutím kouzelného proutku opět modrá jasná obloha a rozhled daleko do kraje. Jedeme stále bez zastávek. Střídáme zhruba po čtyřech hodinách.

6. ledna 2005        Cesta zpět

V přístavu v Tangeru jsme asi ve čtyři ráno. Od doby, kdy jedeme sami jsme až sem ujeli 1500 kilometrů. Nekonečná fronta na odbavení, průtahy a čekání na nalodění. Podřimujeme za volantem a čas utíká. Konečně jsme v devět na lodi a okolo jedenácté sjíždíme a Evropskou půdu. Cesta Španělskem už nám připadá jako doma. Nedaleko Granady zastavujeme a vaříme oběd. Pak už zase jen jedeme. Střídáme opět co čtyři hodiny a ten co neřídí, spí. Počasí je stále nádherné. Buď nám svítí slunce, nebo hvězdy.

7. ledna 2005        Technické muzeum Sinsheim a konečně doma

Asi sto padesát kilometrů před Lyonem mne Tomáš budí. Jsou čtyři ráno a z Tangeru jsme ujeli dalších 1900 kilometrů. V Lyonu  špatně odbočuji, pokouším se to napravit, stále víc se zamotávám až nakonec končím někde na sídlišti. Jsem zoufalý, budím Toma a s jeho pomocí a navigací se nakonec opět šťastně vracím na dálnici. To už se pomalu rozednívá a tak zastavujeme, vaříme kafe a doléváme naftu z kanystrů. Po půl hodině už zase jedu dál. Okolo jedné zastavujeme už v Německu před technickým muzeem v Sinsheimu. Nedá se minout, vidět je z dálnice, vstupné stojí pro jednoho 11,- euro a stojí to za to. Je tam snad vše nač si člověk vzpomene od válečné techniky přes parní lokomotivy až po formule jedna. Dvě hodiny, které jsme muzeu věnovali stačily pouze na rychlou prohlídku. V šest večer protínáme českou hranici. Od policistů se dovídáme první zprávy z Dakaru a také o potížích Kala Lopraise v solném jezeru. To stejné nám potvrzují zprávy v televizi, které jsme viděli v útulné hospůdce na náměstí v Berouně, kde jsme se zastavili na první domácí jídlo. Beroun opouštíme asi v devět a již před druhou v noci chrastím klíči v zámku svého domova.

Text a foto: Jaromír Šigut