dakar2005

Když mi Olda Bražina nabídl, abych se stal členem posádky jeho auta, neváhal jsem ani na okamžik. A jako společníka na motorce přibral k sobě Petra Kotrlu. Jako další byl vybrán Tomáš Vyvial a nakonec já.

Přesně v sedm zaburácejí motory obou kolosů a v sedm pět se Karel Loprais rozjíždí za mávání a fotografování ukrajuje první metry mnoha kilometrů, které obě Tatry i naše Dukáto ještě čekají.

Před jednou přijíždíme k Bránickému pivovaru, kde se k výpravě připojuje Pepík Kalina, navigátor závodní Tatry. Tam na nás čekají novináři, Karel s ostatními tam mají tiskovku, rozloučit se a popřát mnoho zdaru přišla i paní Dana Zátopková.

Okolo šesté ráno přijíždíme nevyspaní, utahaní, ale spokojeni do Barcelony. Malé zpoždění ještě před ulehnutím způsobil drobný omyl v navigaci a až dotaz na recepci nás ujistil, že sice stojíme před hotelem Ibis, ale na úplně jiném konci města.

Samozřejmě okukujeme i fotografujeme všechny novinky na vozech i motocyklech letošního ročníku. Oldu nejvíc zajímají Yamahy s hydraulickým pohonem předního kola. Kdoví, jestli o něčem podobném nesní pro příští ročník.

Využívám chvil volna a fotím Barcelonu koupající se v ranním sluníčku. Už zhruba po čtyřiceti minutách nám Karel volal, že přejímku mají hotovou a odjíždějí do uzavřeného parkoviště.

I tady je nač koukat. Přejímky je možno pozorovat z ochozů tribun a výstava motocyklů, které v uplynulých ročnících závod vyhrály nám doslova bere dech.

Obcházíme uzavřené parkoviště, fotíme auta i motorky. To je v nádherném prostředí paláců a výstavných budov. Zanedlouho se setkáváme s našimi závodníky, kteří najednou opěšalí, bez svých monster, vypadají nějak bezradně.

Okolo desáté jsme zpět u hotelu, vysazujeme závodníky a vyrážíme hledat obec Castelldefels, kde se jede prolog letošní rallye. Obec toho jména nacházíme celkem snadno. Jde o rekreační předměstí Barcelony.

Na stole bylo vše, co kdo donesl od oliv přes salát z mořských potvor, domácího uzeného až po dort Marlenku, kterého přivezl Tomáš dvě krabice. Musím podotknout, že lepší závodnickou oslavu Silvestra jsem ještě nezažil.

.Dlouho čekáme na Karla, mezi tím po dálnici sviští jen závodní auta. Některá zajíždějí i na naše parkoviště. To už přijíždí i závodní Tatra. Karel, jako správný kovboj, jede nejdříve nakrmit svého koně a tankuje. Až potom zajíždí na místo, které mu držíme.

Všichni míří na test. Úspěšně a čirou náhodou parkujeme na chodníku nedaleko plotu vojenského prostoru. Za plotem se to vše odehrává. Trať zkoušky se točí na takřka rovné louce, na níž je rýpadlem strhnut travnatý podklad.

Jedeme dolů k moři směrem na Motril, Malagu a přístav Algeciras. Po celou cestu neujdou oku zkušeného motocyklisty drážky vyjeté v kopcích a na hřebenech vršků okolo dálnice. Občas vidíme partu kluků na šlapačkách i motokrosové tratě na kterých se někdo prohání. A to je druhého ledna

Kluci se oblékají do jezdeckého a mezi tím Tomáš odbíhá do bivaku za Pepíkem Kalinou, aby si nechal poradit, kde máme jet. Vrací se nejen s radami, ale i s pořádnou mapou z některého z minulých Dakarů.

Kdo chce ale vidět a zažít atmosféru, která všude okolo závodu panuje, kdo chce alespoň z pěti procent zažít to co prožívají novodobí bohatýři, kteří se stavějí na start tohoto nejtěžšího závodu na světě, ať se vykašle na televizi a jede se podívat.

V poušti za Tan – tanem nás zastihuje písečná bouře. Je to podobné jako u nás v zimě, akorát místo sněhu zafoukává silnici písek. Občas nevidíme na krok, avšak jedeme stále. Krajina má v písečné mlze ponurý ráz.

Okolo jedné zastavujeme už v Německu před technickým muzeem v Sinsheimu. Nedá se minout, vidět je z dálnice, vstupné stojí pro jednoho 11,- euro a stojí to za to. Je tam snad vše nač si člověk vzpomene od válečné techniky přes parní lokomotivy až po formule jedna.

Dakar - sen, kouzlo i dřina