Cesta tam
Parkoviště na konci Francie.
Kluci lepí nálepku Dakaru.
Ta nám později mnoho pomohla, hlavně při styku a vyjednávání s marockými
policisty. Milan zatím našel společnost španělských kamionistů.
Stejné parkoviště na konci
Francie
Zatímco se španělskými
řidiči jsme si moc nerozuměli k vzájemnému porozumění došlo až při setkání s
řidiči kamiónu ze Slovenska. Zavzpomínali jsme, něco i vypili. Darovali nám
kaviár a pak i pozvali na prohlídku jejich auta. Připadal jsem si jako v
kosmické lodi.
Zastávka se protáhla
až do večerních hodin. Nic jsme však nezmeškali. Tatrováci společně s Oldovou
výpravou odpočívali o pár kilometrů dál na začátku Španělska.
Bar u benzínové pumpy na
konci Španělska.
Cesta byla dlouhá a tak
přišlo vhod, když při tankování už jen pár kilometrů od hranic Portugalska
Milan objevil nedaleko benzínové stanice útulný bar. To bylo okolo tří ráno.
Bar fungoval, jako by se nechumelilo, i když jsme tam zpočátku jako hosté byli
jen my dva. Já si dal kávu (řídil jsem) a bezvadnou housku s pršutem, Milan
pivo a salát z mořských potvor. Milan se skamarádil jak s personálem, tak i s
dalšími hosty, kteří přišli později. Odjížděli jsme před šestou.
Svítání asi 200 kilometrů
před Lisabonem. To už jsme bylo skoro na místě.
Text a foto: Jaromír Šigut